Únor 2017

I WOULD SAY I'M SORRY

26. února 2017 v 21:20 | DXW€Y |  rubrika bez názvu s názvem
Někdy prostě musím zastavit připitomělej internet, přestat pitomě zírat do debilního tydlifounu a odvrátit zrak od debilního seriálu, kterej mě beztak jen otupuje a znovu vplout zpět v čase. V nitru myšlenek odhaluju, co všechno jsem mohl udělat jinak a za co všechno můžu a nemůžu. Z toho všeho se mi udělá v krku knedlík, začnu zvracet slaný kapky z očí, přitisknu si na ksicht polštář a po chvíli usnu. Probuzení je pak jako facka. Jsem hrozně přešlej. Naprosto bez jakýchkoliv emocí pak jdu hrát dobyvatele s cílem vyhrát.

V šestnácti jsem se zamiloval do kluka, co chodil o rok výš. Přirostl mi k srdci a já jsem jemu taky nebyl lhostejnej. Nevím, jak to popsat, ale rozhodně jsem pro něj nikdy nebyl jen kamarád, ale jeho chování ke mně nikdy nebylo hezký a on to věděl. Tři roky sním o tom, že jednou bude můj. On moc dobře ví, co k němu cítím a to je to, co ho na mě baví. Vysát, chvíli si pohrát, zakopat zpátky do hlíny, kam patřím a vytáhnout mě, až ho přepadnou děsný mindráky.
Říká, že nerozumím jeho problémům a že mu nikdo nerozumí. Říká mi věci, který chápu, ale on si myslí, že je nechápe nikdo. Jeho problémy jsem já totiž měl, když mi bylo 14 let.

Prý mě má rád jako kamaráda, ale v opilosti se mě rád dotýká a chce mě líbat. A já pak nevím, jak mám reagovat, protože druhej den mi je schopnej buď vynadat za to, že jsem se nechal a nebo že jsem se nenechal. Taky se druhej den tváří, že se nestalo nic a když to vytáhnu, je hrozně naštvanej.

Na pohled je hrozně roztomilej. Uvnitř je to ten nejkrásnější, nejhodnější a nejcitlivější kluk, kterýho jsem kdy potkal. Nic se nezměnilo ani po tom, co me z té školy vykopli a já odešel na jinou. A i když mě vykopli už skoro před 2 lety a on mezitím nastoupil na vysokou do Brna a vídáme se hodně málo, z mé strany se nic nezměnilo. Teď je to o to intenzivnější. Chce už slyšet jen to, jak ho mám rád, ale nikdy to nezopakuje. Říká mi, jak je zblázněný do všech kluků a já s kamenným výrazem přikyvuju.
Když ho jednou za čas vidím, jsem rád. Ale jemu jde vždycky jen o to sebe uspokojit, ideálně mně tím ublížit a vypadnout a mně pak zbyde celá noc o samotě a propít se na dno lahve, kterou donesl a ani se mnou nedopil. Nikdy jsme neměli sex, protože já nechci. Kdyby bylo po jeho, tak šukáme jako králíci.

Dává to smysl? Nedává.
Připadám si jenom jako hračka, která umí dobře posloužit v případě nouze. Tisíckrát jsem se na něj naštval a nemluvil s ním, protože si myslí, že se ke mně může chovat, jak se mu zamane. V tom případě mě citově vydírá, až mi to příjde směšný.

Je to divný, ale mám ho rád a nikoho jinýho, než jeho nechci. Protože věřím tomu, že on mě taky a jednou mu to docvakne.

VIAC AKO FAJN, JE TO NÁDHERNÉ.

11. února 2017 v 16:43 | DXW€Y |  rubrika bez názvu s názvem
Další relativně brzkej večer, co jsem přišel domů a byl trochu přihnutej, shodil ze sebe hadry a objal svůj fackovací polštář a myslel na jednoho kluka a v domnění, že nejlépe na něj zapomenu tak, že napíšu asi tak padesáti klukům a hned usnu a ráno bez vzpomínek mi čtyřicet osm kluků odepsalo a samozřejmě vycítili, že o nic jinýho, než o sex nejde a proč by taky mělo, stejně proč by tenhle článek nemohl být jednou větou, kterou stále dosud je a myslím že zrovna teď by se sem hodila tečka, ale fakt se mi nechce, když jsem si to slíbil, aspoň v tomhle bych mohl dostát svého prvotního tvrzení a nedělat cavyky, jako vždycky dělám, když jde o něco a zároveň o nic, je mi někdy tak líto, co to je a co to není a proč vlastně brečím, když nemusím a nekoresponduje to vlastně ani s mou povahou či zdáním, který mám o sobě vytvořený, není to všechno malicherný, přimysli si otazník uprostřed věty, prostě proč to není všechno tak jednoduchý, jako to mají ostatní lidi, nebo proč nežiju v seriálu...


Moje věčný stěžování si/cokoliv co píšu vlastně, nejen stěžování si do okýnka na blog.cz a pak to zveřejním se skvělým pocitem, jakože "typičo, já jsem napsal dobrej článek" a mám minimálně dvě minuty poté ještě pocit, že další dvě minuty mě dělí od Pulitzerovy ceny... je to tak zoufalý. Furt bych chtěl něco změnit, ale nedokážu to, protože jsem polapenej v pasti, posedlej sám sebou, jako kdybych věřil tomu, že moje osobnost představující tak možná vyhrabanej odpadkovej koš s komunálním odpadem na školní chodbě je něčím vyjímečná. Vyjímečnost je něco, co jsem možná někdy měl a nebo mi to možná jen někdo tvrdil a možná to už ani nemám a možná mi lhali a možná to byl jenom jejich pocit, ale jsem občas unavenej z lidí a toho, jak mi zasahují do života.


Utekl bych daleko, abych poznal lásku naplno, klidně bych tu plyšovou hračku nebo jak ho symbolizovat, unesl a miloval ho proti jeho vůli, protože po těch pár letech mám pocit, že miluju asi jen pro vlastní potěšení a nebo že asi potřebuju milovat někoho, komu na mě záleží jenom když jsem psychicky slabej, že při vší mojí rádoby vyjímečnosti si najdu jednou někoho, kdo mě bude mlátit a kdo mě dožene k šílenství a já to budu dávat za vinu jemu, protože já si žádnou vinu nikdy nepřiznám a že nic není jak chci už pěkně dlouho, o tom ani vykládat nemusím.

Byl jsem na Ovčáčka Čtveráčka. Ó můj bože, to bylo skvělý. Nebudu to rozvádět, prostě to bylo skvělý. Snad se mně někdy podaří napsat něco, byť asi ne drama, to není moje kafe, tak satirickýho, vtipnýho, hahaha, je vtipný, jak dokážu všechno vztáhnout směrem k sobě, viď že jo.

Tak, pocitu, že pro dnešek je to vše a všechnu trapnost do toho vložím, že moje odporný okousaný prsty s polovičníma nehtama dosáhly orgasmu díky kontaktu s klávesnicí jsem dosáhl už i já, nervový impulsy mě nutí přemýšlet dále nad touhle skvělou písničkou, co poslouchám. Teda ne nad ní, ale s ní. Nad něčím, co není a s největší pravděpodobností ani nebude.
Vstát levou nohou není tak špatný, když si uvědomíš, že stojíš nohama na zemi, haha, jak já tyhle filozofický žvásty co si přehrávám v hlavě a přemýšlím nad něma, miluju, miluju, miluju...

ALE V NAŠICH SRDCÍCH ZŮSTÁVÁME JAKO PŘÁTELÉ.

5. února 2017 v 20:20 | DXW€Y |  rubrika bez názvu s názvem
Přiznávám se, že nevěřím na iluze, kterou psychologie vysvětluje jako něco, co má reálný podnět, na rozdíl od halucinace, které reálný podnět nemají. Nevěřím na iluze a když je srovnám s halucinacemi, mnohem raději bych žil v halucinaci, absurdním světě, kde rozhovor dvou lidí není dialogem, ale dva šílené monology. Kde smyslem všeho bude jen vyfukovat cigaretový kouř a pít irskou whisky. Už jsem někdy vzpomínal, že "krutá realita" je nic oproti KRUTÉ NEREALITĚ?
Vzhledem k mé závislosti na hudbě bych uvítal, kdyby mi ten zasranej Bůh, či jaká iluze tady řídí ten náš simulátor života, pouštěl soundtrack ke všem situacím, se kterými se setkávám od ranní masturbace přes celodenní neodolatelnost až po večerní poslední masturbaci. Spánek nepočítám vole, to je přece iluze.
Téma týdne lze tradičně pojmout hodně depresivně, ale proč bych tady tohle dělal. Svoje deprese prohlubovat nebudu, nehledě na to, že mám teď obzvlášť dobrou náladu, neboť jsem byl poprvé po zhruba 4 letech konfrontován nenávistí pár heteráckých buzen, některý si už ani nepamatuju, jak vypadali, a ty, který si pamatuju, tak jejich jména často zapomínám. Zkrátka pár dementů přetékající testosteronem a hrdostí na svou šestadevadesátiprocentní diagnózu (přitom stejně vypadali, jako kdyby si hromadně lízali koule. takovej ten pampers výraz, jako má 50Cent) mi závidí, že i přes mou pitomou orientaci mě všechny holky totálně žerou a nejenom ony, protože prostě mám kouzlo osobnosti. Nebudu to rozvádět do detailů, prostě mě opravdu skutečně potěšilo, že se najde ještě někdo, kdo mě otevřeně a ve skupině nenávidí, nejsem na to už moc zvyklej a skoro jsem zapomněl, jaký to je. :)

Někdy si připadám, že se mi tento svět jenom zdá. Některé lidské konvence a zažité stereotypy mě, jako relativně průměrně inteligentního člověka, dosti pobuřují.
  • mrtvý člověk se spálí nebo zakope do zemi (v truhle!) a zoologické zahrady musí platit obrovské částky za krmiva pro krokodýly. proč? žijeme v iluzi, že mrtvý by se měli "pochovávat"
  • tvoje iluze, že Hillary Clinton by byla lepší prezidentkou třinácti kolonií, přidružených protektorátů, ruské Aljašky, Havaje a měla zásadní vliv na světové dění mě také dosti pobuřuje
  • pobuřuje mě Donald Trump
  • pobuřuje mě nenávist médií k Donaldu Trumpovi, Melanií Trumpové i Ivance Trumpové.
  • nedávno jsem četl v médiích prohlášení Madly Albrightové. tahle ženská ve mě evokuuje přesně to, co náckové říkali o Židech a to jsem největší sluníčkář, co znám
  • zdá se ti, že píšu uplně zcesty a nic nedává smysl? tak to jsi právě teď pochopil smysl tohoto nesmyslu.
  • život je sexuálně přenosná choroba se 100% šancí na umrtí.

Pořád věřím tomu, že mě miluje a že stojí za to a že se oplatí čekat (tři roky). Nějaká rádoby Gagafan píča by mi řekla, že it wasn't love, it was perfect illusion, ale co se týče lásky, tam přece iluze neexistuje. Mám rád Gagu, ale dneska mám den pro Chinaski a Wanastowi vjecy a taky si hodne broukám Taylor Swift, skvělá kombinace.

Zítra to bude 19 let od mého narození, protože to beru vážně, vytvořil jsem si pár iluzí, kterých se budu držet. Budu jim říkat předsevzetí. V podstatě je radši ani nebudu vypisovat, protože jsem je vymyslel pod vlivem šestkrát destilované amundsenky a taky stejně všichni víme, že pravidla jsou od toho, aby se porušovaly. Jsem popravdě moc hrdej na to, že jsem se narodil v roce, kdy prezidentoval manžel již zmíněné Hillary Clinton. Zrovna začátkem onoho roku 1998 celej svět řešil aféru, že americký prezident má nějakou mladou škaredou holku s polským jménem a strká jí do vagíny kubánský doutník a ona ten doutník pak kouří a že zrovna českej hokejovej tým vyhrál v Naganu a tak. V devadesátým osmým se vlastně nic zvláštního nedělo no. Ani nemůžu uvěřit, že je to už 19 let od mýho narození, vždyť není možný, že žiju tak "dlouho" a zároveň krátce. Všechno se tak mění, tak moc chvěje a já ty změny nevnímám.
Některým holkám by měli na penis psát "ze zmrazeného polotovaru" podobně jako se to píše na pečivo v obchodech.