Klamem ak poviem, že mi vôbec nechýbáš.

4. května 2017 v 20:38 | DXW€Y |  rubrika bez názvu s názvem
Přeju krásný podvečer všem dvěma lidem, co si to přečtou, i když si myslím, že se sem spíš dostane někdo skrz tu klikací ikonku, co spojuje největší losery blog.cz, jako jsem já a 29434522 dalších blogů, které jsou větší odpad, než ten můj, ale dokážou najít vděčnější téma. Za to já jsem samozřejmě vtipnej, milej, umím rozveselit. To první asi neoceníte, protože mě neznáte a píšu na tenhle blog jen absolutní sračky, když se u mě vyskytují abstinenční příznaky. Milej jsem, ale považuju to za svou slabost. Rozveselit umím, ale jsem tragická nula, co nikdy ničeho nedosáhne, takže vlastně z nouze ctnost, není se o čem bavit. Taky podotýkám, že jsem celkem roztomilej, je mi 19 a stále po mě skoro všude chtějí občanku, mám dětskej obličej a nikdy jsem netrpěl žádným kožním pubertálním onemocněním. Takže když jsem zrovna (na ksichtě) oholenej, tak mi to celkem i sluší. Jenže asi tak od září jsem se nebyl stříhat a pořád to odkládám, takže vypadám hrozně a nic na tom nezměním.
Chvilka pro sebe je vlastně hodně vděčné téma týdne. Můžu tu psát jenom o sobě a nikomu to vůbec nebude připadat divné. Nerad o sobě mluvím. Nerad se bavím o sobě. Vím, že jsem často středem pozornosti a vím, že si za to můžu sám (jo, vnímám to jako jednu ze svou dalších slabostí) a taky vím, že umím lidem zvednout náladu, pobavit je a vlastně celkově i když bych hrozně rád byl něčím jiným, umím kolem sebe vytvořit atmosféru, kde se mají lidi prostě rádi... a jsou za to taky rádi.


Protože jsem spíš z okrajové části téhle republiky, kde se nachází města, co vlastně nejsou města v pravém smyslu a je to tu samá vesnice a každej zná každýho a díky sociálním sítím je to o to silnější. Na základní škole jsem se nesnažil být ani tak středem pozornosti, jako být jinej. Naopak na střední škole jsem dělal pravej opak - snažil jsem se zapadnout. Všechny pobláznit a být prostě někdo, kdo je v pohodě. Někdo, koho každý zná. A to se mi na mojí první střední škole podařilo. Chodil jsem po chodbě a zdravil každýho druhýho. Byl jsem prvák, co zná každýho čtvrťáka. Dneska mi to připadá všechno směšný, ale já jsem byl schopnej se bavit s každým a pak se s ním třeba nikdy víc nebavit, ale furt jsme se na sebe usmívali a zdravili se. Během prvního měsíce na střední jsem se dostal do party, co neustále hulila a vlastně to byli lidi, co na té škole znal každý a já jsem byl jeden z nich. Po dvou letech mě z té katolické instituce tak trochu vypudili a já jsem si šel zopakovat ročník na jinej gympl. "S dětmi o rok mladšími". Ve městě, kde mě zná úplně každý. První týden jsem se seznámil alespoň s pár lidma, který na základce chodili o rok níž jako já a od vidění si je pamatuju. To měli být mí noví spolužáci. A pak taky lidi, který jsou z nějakýho důvodu taky zdejšíma celebritama. No a pak se taky ve třídě vyskytli lidi, který jsem vůbec neznal a nikdy jsem je ani v tom malém městě nezaregistroval, ale ve skutečnosti oni mě znali a některý jsem prý zval už na několik panáků. Nepamatoval jsem si to, ale v novým kolektivu to byl dobrej začátek. Taky se mi jedna spolužačka asi po roce svěřila s tím, že mi jednou na diskotéce rozbila sklinku o hlavu a řekla gorilám u vstupu, ať mě vyhodí. To jsem si taky nepamatoval. Ona se mi za to upřímně omlouvala, ale mně to nějak nevadilo. První týden na nové škole a já jsem měl svou premiéru se sraním. No a jak jsem sral, tak jsem na tom hajzlu slyšel něco jako "hej jako s váma do třídy chodí ten dewey? no to je moc"
"jo chodí... by mě nikdy nenapadlo, že bude se mnou chodit do třídy. já jsem si myslel, že je mladší než já a on k nám dokonce propadl"
"je to kokot"
Nenápadně jsem vylezl z toho hajzlu a beze slova šel pryč, nicméně jeden z nich se na mě podíval, ten co se mnou chodí do třídy. Ty ostatní jsem neviděl, stáli za rohem. Já byl tenkrát první týden ve škole a vůbec jsem ho neznal a on se o mě takhle vyjadřoval. Není to sice tak dávno, ale byl jsem blbej puberťák (ne, že by se něco změnilo), takže místo toho, aby mě to zamrzelo, mě to spíš potěšilo. Další hodinu nás učitelka v angličtině dala do dvojice a my jsme spolu měli pracovat. Asi si každý dovede představit, že to dopadlo tak, že to nedopadlo. Teď vedle mě sedí přes uličku, sdílíme záchvaty smíchu a na majálesu jsme ve scénce naší třídy tančili gangnam style.
Vlastně nevytýkám lidem, že na mě mají špatnej názor. Ale hodně lidí mě zná jenom zhulenýho, opilýho, z různých parties a nebo jenom z facebooku, kde prakticky člověk ani nemůže získat dobrej obrázek. Další spolužačka mi řekla, že má pocit, že mě lidi buď milujou a nebo nemůžou vystát. Je to pravda. Je pravda, že hodně lidí mě nemůže vystát, protože mě znají jenom okrajově, povrchně a je pravda, že já jsem jim ani nedal příležitost poznat tu lepší stránku mojeho já, ale na tom mi v podstatě nezáleží.

Po přidání tohohle obrázku mě tak napadlo, co si o mě vlastně můžou myslet všichni kluci, který jsem kdy potkal? Nikdy jsem se jich na to neptal a vždycky jsem uzemnil všechny rozhovory, který by se mohly týkat mě. Vlastně mě ani nikdy nenapadlo, co by si o mě tak mohli myslet. Asi mě to ani nikdy nezajímalo. Asi proto jsem žádnýho kluka vlastně nikdy neměl. Jen pár letmých známostí, hodně sexu na jedno potkání a nikdy víc a proto jsem takovej citovej mrzák.
Což bych nerad nějak rozváděl. Prostě ne. Anebo?
Moje první, skutečná, citová, dlouhá, ulpívavá láska přišla na první střední a v omezené míře trvala i do založní tohoto blogu, což bylo letos. Teď se z toho po dlouhých třech letech nešťastné lásky dejme tomu dostávám a otřepávám ze sebe poslední zbytky zamilovanosti a propast mezi mnou a ním se postupně prohlubuje a most asi už nikdo nevytvoří, protože on si na jednu stranu most vůbec nezaslouží, ale na druhou stranu jestli to neudělám já, tak to asi neudělá ani nikdo jiný a to je možná ten můj bubák a ta potřeba ho mít rád celý tři roky, i když v podstatě... si to vůbec nezasloužil.
Někdy mívám sny, že mě nějakej hezkej heterosexuální kluk z mýho okolí chytí a povalí na postel a po dlouhým pohledu do očí mě kousne do rtu a vlastně mě silou drží a nechce mě pustit. Objetí, propletený prsty a nohy. Krásnej úsměv a nádherný oči. Vím, že popisuju určitou osobu. Určitej kluk, kterej je prostě dokonalej, bez jediné chyby. Heterák. Dělá se mi vlastně ze sebe zle jen proto, že jsem to napsal a nedržel to jen ve své mysli. A i když na to "jen" myslím, říkám si, že jsem vážně strašnej, tragickej kokot.


Dneska po mém příchodu domů se neozval žádný zvuk. Nehrála televize, ani hudba, ani náznak toho, že by byl doma někdo živý. Jako první jsem šel do kuchyně, kde jsem práskl se všema věcma, co jsem s sebou táhl - laptop, obrovskej ruskej slovník, bundu a batoh plnej píčovin. Běžel jsem se okamžitě vychcat a pak se vrátil zpátky do kuchyně, kde byl obrovskej nákup na kuchyňské lince a na zemi. Spokojeně jsem do sebe nacpal pár sušenek, protože jsem přišel domů poměrně zhulenej (nojo, čtvrtky) a pádil i s věcma nahoru.
Chvilka pro sebe, sám doma. Pustím si porno nebo si virtuálně vyhoním? Do vyhledavače v seznamce jsem zadal parametry, podle kterých chci hledat. Podle toho, jestli jsou zrovna online a podle toho, jakou mají délku a šířku penisu. Nic jiného mě nezajímalo. Naprosto impotentníma kecama jsem se s jedním týpkem, co měl fakt velkýho čuráka během asi 45 minut udělal. Jó, dneska to bylo celkem dlouhý. A probouzí se ve mě druhá chuť. Asi na ten webík zajdu ještě jednou. Chvilka pro sebe, jó, tak já tomu říkám.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 9. května 2017 v 2:34 | Reagovat

Máš mé nejhlubší sympatie. :)

2 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 13. května 2017 v 13:50 | Reagovat

Citový mrzáci jsou nejlepší lidi. Pro mě.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama